čtvrtek 31. prosince 2015

Podzimní zahraniční cesty II.

Hortobágy


Maďarský největší národní park, Hortobágyi Nemzeti Park, je zaslíbeným místem pro všechny milovníky přírody, ptactva obzvlášť. Bylo zde pozorováno téměř 400 druhů ptáků. Nejlepším obdobím pro návštěvu je jarní, nebo podzimní tah. Zásadním lákadlem, kterým je park světově proslulý, je podzimní tah jeřábů popelavých, kterých se tu při vrcholu migrace zdržuje až přes 100 000.

Vstupní karta pana Grünwalda z České republiky
My jsme naši cestu naplánovali na podzimní prázdniny. Vyrážíme časně z rána 28. října 2015 a už v sedm hodin a třicet minut tankujeme v Brně, kde nám nad hlavami prolétají tisíce havranů, kteří přiletěli teprve nedávno. Než jsme přejeli do Maďarska, pozoroval jsem například luňáka červeného nebo datla černého, přelétajícího typickým ,,hopsavým" letem dálnici z jednoho lesa do druhého. Na polích kousek za hranicemi Slovenska s Maďarskem se ukázali velcí racci, zřejmě bělohlaví, nebo volavky bílé. Už daleko před národním parkem, do kterého to je z naší větrné hůrky v Úvalech asi 750 km, bylo vidět mnoho tisíc hus velkých a nesčetně mnoho strak. Na pár minut jsme zastavili u jednoho z rybníků Tisza-tö, kde mě mimo jiné zaujalo třeba několik hvízdáků eurasijských.
Okolo čtvrt na čtyři jsme dorazili k našemu cíli. Protože do penzionu se dalo ubytovat až po šesté, zastavili jsme v informačním centru Halastó. Do setmění zbývá ještě hodina a tak vyrážím na průzkum nejbližšího okolí. Dávám se cestou směrem k největšímu shromaždišti jeřábů, rybníku Kondás, i když vím, že se nedostanu ani do pětinky cesty. Vycházku jsem tedy pojal spíše jako seznámení s prostředím a podmínkami zítřejšího celodenního pozorování. Hned z prvního rozcestí jsem pozoroval hejno pasoucích se hus a tři ledňáčky, kteří jako šipky létali nad hladinou malých nádržek.
Na vodní ploše, ke které jsem za chvíli došel, mě na první pohled překvapila hladina celá porostlá vodními rostlinami. Téměř to vypadalo, jako by byl rybník vypuštěn, protože volné vody bylo vidět opravdu málo. Ještě než jsem připravil stativák, všiml jsem si první zajímavosti ve druhovém složení. Kachny divoké, u nás zdaleka nejběžnější vrubozobí, jsou na těchto rybnících značně přečísleny ať už kopřivkou obecnou, nebo lžičáky pestrými.
Skrze triedry jsem tu pozoroval například hvízdáky, chocholačky, potápky roháče a malé. Zajímavějším spatřeným druhem byl kormorán malý, moje první pozorování v životě. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že jich v následujících dnech uvidím dalších několik set.
Za půl hodiny už jedeme směrem do vesnice Hortobágy. Ubytováváme se v penzionu Sóvirág Vendégház, který by měl být jeden z nejlepších. Ubytování je velmi příjemné, akorát se musíme popasovat s recepční, která neovládá ani angličtinu, ani němčinu.

Ledňáček říční (Alcedo atthis) z patřičné dálky. Kamarádit se nechtěl.
Do výchozího bodu v Halastó jsme dorazili až v devět ráno. Dohodli jsme se s další skupinou Čechů, že se dáme dohromady - víc očí víc vidí. Sluníčko moc příjemně hřálo a my očekávali den plný krásných pozorování.
Hned na začátku cesty se objevilo několik čejek, rodinka sýkořic a krásně vybarvený samec motáka pilicha. Z první pozorovatelny bylo vidět mnoho hus velkých, ale i běločelých, ostralky štíhlé a orla mořského.
sýkořice vousatá (Panurus biarmicus), samec
Z porostů okolo cest se neustále ozývalo pískání moudivláčků a strnadů, nepřeslechnutelné skřeky chřástalů vodních a cvakání sýkořic, které se tu vyskytují ve stovkách jedinců.
Po hodinové zastávce na druhé pozorovací věži jsme se vydali na nejdelší úsek cesty. Během pochodu, který trval téměř hodinu, nám zkřížilo cestu několik zajímavých živočichů z neptačí říše. První byl slíďák tatarský, největší evropský pavouk, utíkající před námi přes cestu. Další, méně příjemné překvapení, byla polomrtvá užovka obojková, červeně zbarvená, zřejmě od krve, a velice laxní k jakékoliv manipulaci. Málem jsme přehlédli krásného jedince čolka dunajského, který se dost neohroženě procházel po vyježděných kolejích. Posledním zpestřením byly tři nebojácné srnky, které ležely mezi námi a jinou skupinou ornitologů, která šla proti nám.

Slíďák tatarský (Lycosa singoriensis)
Užovka obojková (Natrix natrix)
Srnec obecný (Capreolus capreolus)
Čolek dunajský (Triturus dobrogicus)
Při další pozorovací se zastávce se konečně ukázali i mí oblíbení bahňáci. Kromě tří vodoušů tmavých se vprostřed jedné z kaluží krmil vzácný břehouš černoocasý. Mezi zástupy racků jsme dokázali lokalizovat i dva racky bouřní. Jedním z nejvzácnějších druhů dne byl pár morčáků bílých, které se mi podařilo vypátrat poblíž vzdálené rákosiny.

Shromáždění kormoránů velkých a malých

Zanedlouho už jsme byli na vrcholku hlavní rozhledny u rybníka Kondás. Do setmění zbývalo asi půl druhé hodiny. Zajímavými druhy, které se objevily, byly třeba kolihy velké, jespáci obecní, nebo patnáct orlů mořských. Největším šperkem a nejkrásnějším pozorováním dne se však stala pětice kulíků bledých, poskakující na bahnech před námi.
Netrvalo dlouho a dostavili se i ti, na které jsme čekali - s troubením přiletěla první formace jeřábů. Postupně jsme napočítali několik stovek jedinců. Není to nijak nevídaný počet v těchto končinách, ale krásné troubení Vám stejně z hlavy odsune všechna čísla. Kocháte se nádhernými ptáky, kteří krouží nad obří nádrží a jako když letadla sedají na ranvej, přistávají po letkách veprostřed rybníka. Všechno doprovází povyk jak jeřábů, tak husí, a havranů s kavkami, kteří jako černá ruka táhnou v tisících kusů na své nocoviště.

Obrovské hejno špačků letí na nocoviště
Jeřábi se ale začali v blízkosti pozorovatelny objevovat už pozdě, takže fotky nevyšly podle mých představ. Snad budu mít druhý den větší kliku.

Jeřáb popelavý (Grus grus)
Jeřáb popelavý (Grus grus) a husa běločelá (Anser albifrons)
Ráno jsem se rozhodl podívat se do vesnice, jestli tam nenarazím na nějakou tu ptačí zajímavost. Zpočátku však, až na pár vrabců, bylo kolem mrtvo. Procházím dále, až mě zaujmou tři středně velcí pěvci sedící na střeše jednoho z domů. Při bližším prozkoumání zjišťuji, že se jedná o, u nás velmi vzácné, chocholouše. Příliš je neruším a pokračuji dál. Sleduji podivnou zvukovou stopu a narážím tak na dospělou samici strakapouda jižního. Pro mě první pozorování druhu, ale myslím, že v Maďarsku jsou celkem běžní.

Strakapoud jižní (Dendrocopus syriacus)
Při cestě zpět do penzionu jsem zastihl pět velmi málo plachých chocholoušů, kteří hodovali kolem korýtka pro dobytek. Nechali se poměrně slušně vyfotit. 

Chocholouš obecný (Galerida cristata)
Předtím, než zopakujeme včerejší výpravu, jsme se rozhodli trochu z auta prohlédnout i pověstné stepi Hortobágy. Nepodařilo se mi ale pozorovat nic moc závratného, jenom asi desítku pilichů a jednoho ťuhýka šedého. Zato jsem si mohl prohlédnout blíže život zemědělců v tomto kraji a hlavně jejich zvířenu. 

Pašíci
Pak už se scénář opakoval podobně jako den předešlý. Dojeli jsme do Halastó a vyrážíme na Kondás. Zastavujeme na stejných pozorovatelnách. Ptáků je o něco méně, ale nevadí to. Sluníčko pořád krásně svítí. Navíc jsem zahlédl nad jedním rybníkem přelétat naše oblíbené bekasiny, což mi den ještě více rozjasnilo. Během cesty pozoruji i mladého orla atakovaného dvěma havrany.
Orel mořský (Haliaeetus albicilla) atakovaný havranem (Corvus frugilegus)
Znovu vidíme stovky volavek bílých, tisíce hus a desítky vzácnějších druhů kachen. Napočítal jsem i patnáct vodoušů tmavých. 

Volavky bílé (Egretta alba)
Míjíme další a další kormorány malé. Nečekal jsem, že jich je tu tolik, i když jsem o tom něco četl. Od jeho většího příbuzného ho poznáme, mimo jiné, delším ocasem a barvou kořene zobáku.

Kormorán malý (Phalacrocorax pygmeus)
Do soumraku zbývala ještě dobrá hodina a nad našimi hlavami na hlavní rozhledně Kondás už nám přelétají první jeřábi. Už teď to vypadá slibněji než včera. Obloha se navíc barví krásně do červena, jak slunce klesá. Navzdory sníženému světlu pořád cvakám spouští, dokud to jen trošičku jde - tahle příležitost se nemusí dlouho opakovat. 

Jeřáb popelavý (Grus grus)
Znovu jsme se oddali tomu překrásnému troubení, které je úzce spjato s nejelegantnějším evropským ptákem. Létaly kolem nás jedna formace za druhou a kroužily nad rybníkem, jako by zvažovaly, zda už sednout, či ne. 

Dlouhá řádka jeřábů
Dříve, či později to muselo přijít. Slunce už je téměř pryč, sotva vidíme na rybník, a jeřábi sedají. Stovky jedinců se kupí přímo vprostřed obrovského nocoviště. Hladina rybníka se začíná plnit ptačími těly, která se chystají ke spánku. 

Jeřáb popelavý (Grus grus)
Když se setmělo tak, že už bylo jeřáby jen slyšet, vydali jsme se i my zpět na náročnou, více než hodinovou, cestu k autu. Druhý den v sedm ráno vyrážíme vstříc domovu. Zvuky ptáků zní v mé hlavě i po 750 km cesty doma, když si na monitoru přehrávám fotky z výletu. Byly to nádherné tři dny ve společnosti nejkrásnějších tvorů na zemi. 

Jeřáb popelavý (Grus grus)
Snad se do Hortobág brzy zase vrátím. 

Žádné komentáře:

Okomentovat