pondělí 21. prosince 2020

Když se obloha mračí, ale štěstí usmívá

Poslední dobou se snažím ptáčkařit zejména v okolí domu (viz například můj přechozí blog). Včera pozdě v noci se mi ale zastesklo po vodních plochách plných ptáků, a dostal jsem zkrátka absťák po pořádném birdingu. Chvíli jsem sám sebe přesvědčoval a nakonec se rozhodl. Zítra ráno pojedu na twitch* dvou skutečně vzácných druhů, které se objevily nedaleko Pardubic a prohlédnu okolní lokality, jestli se nenajde i něco dalšího navíc...

* twitch znamená pozorování (vzácného) ptáka, kterého už před vámi na lokalitě našel někdo jiný. 

Újezdský rybník u Sezemic.
V půl sedmé nemohu při pohledu z okna uvěřit, že se pomalu zvedá opona dalšího dne. Venku je tma, jako by se snad nikdy nemělo rozednít, a tak ještě na chvíli zavírám oči. O dvacet minut později mi tma připadá stejná, ale přeci jen už se neochotně zvedám něco sníst a pak pomalu vyrazit do tmavého rána. To jsem ještě netušil, že skoro stejná tma vydrží celý den. 

Asi o hodinu později zastavuji na první dnešní lokalitě, Újezdském rybníku u Sezemic. Pomalu protahuji všechny končetiny, nasazuji stativák a vyrážím do pošmourného rána. K rybníku to není od auta daleko, dohromady asi dvacet kroků. Už jen očima registruji, že pták nejblíž ke mně asi nebude kachna divoká. Pohled do binokuláru mi potvrzuje, že první z dnešních cílových druhů mi s hledáním zabrat nedá. Mladá hoholka si klidně pospává přímo přede mnou. Nastavuju na ni stativový dalekohled, když se zrovna probírá a vypadá, že si mě prohlíží. Krásně se ukazuje její krátký a tlustý zobák, typické světlé tváře. Vedle těch tváří a boků je celá šedo-hnědá, což ukazuje na to, že jde o mladého ptáka. Dospělý samec tohoto druhu je spektakulární, jeho dlouhá ocasní pera vynesla druhu anglické pojmenování Long-tailed duck. Já samce bohužel znám pouze z fotek. Tento mladý jedinec je teprve druhá hoholka, kterou v životě vidím a vloni v zimě to byla samice. I tento umouněný prcek má ale něco do sebe, usuzuji po chvíli pozorování.

Tváří v tvář se severskou kachnou hoholkou lední (Clangula hyemalis).

Příjezd další dvojice birderů mi připomíná, že se o tomto ptákovi dobře ví, našel ho tu již před dvěma dny velmi aktivní pozorovatel Miloš Peitner, který už v tomto kraji našel mnoho zajímavých opeřenců. Ukazuji nově příchozím, kam se dívat a po krátkém rozhovoru se jdu podívat ještě na hráz. Hoholka zřejmě usnula, a tak se rozhlížím po rybníku. Je tu jedna volavka bílá, ve stromech na druhé straně sedí dvě káně a nade mnou letí vrána šedá. Mezi kachnami divokými jsou už jen tři hvízdáci. Vodní plocha není příliš velká, i když celkově nevypadá vůbec špatně. Ve vodě je i ostrůvek, což je vždy lákadlem pro odpočinek různých druhů. Severskou raritu bych tady ale nečekal, což je ale na ptáčkaření to krásné. Čekám ještě dalších asi dvacet minut, jestli se spící, nebo alespoň zdánlivě spící, hoholka odhodlá k nějaké další aktivitě. A to se vyplácí. Nejdříve si protahuje křídla a dělá krátké kruhy na místě, a nakonec se vydává mým směrem. To už se připravuji s foťákem skoro v úrovni vody (to má za výsledek krom jiného i celkem notné zašpinění od kachních exkrementů - ještěže ptačí ho*na nesmrdí). Následuje pěkná předváděcí „jízda“ kousek ode mě. Škoda, že je tak mizerné světlo, jinak by mohly být i docela dobré. Pak už se připojuje ke kachnám divokým a věnuje se ranní hygieně. Pěkně vyniká, že je hoholka skutečně docela malý pták. Zajímavé je, že se za celou hodinu pozorování ani jednou nepotopila.

Hoholka lední (Clangula hyemalis) na Újezdském rybníku.

Přesouvám se na nedaleký Bohumilečský rybník, který je už minimálně od podzimu téměř vypuštěný (jak jsme se nedávno přesvědčili na vlastní oči). Na bahnech přeletuje a pobíhá něco přes třicet konipasů bílých, mezi kterými jsou i méně nápadné lindušky horské, které se stejně jako konipasi intenzivně ozývají. Auto couvající na hrázi ještě plaší dva vodouše kropenaté, což dávají najevo hlasitým charakteristickým nespokojeným pokřikem. Vidím, jak jim v letu svítí bílý ocas v kontrastu proti tmavým zádům a křídlům.

Linduška horská (Anthus spinoletta) na bahnech Bohumilečského rybníka.

Vyrážím směrem na písníky Oplatil a do polí, kde už nějakou dobu zimuje trojice labutí malých. Po cestě se mi ještě daří na Újezdském rybníku odečíst bílý límec K93 na huse velké a ověřit, že hoholka za uplynulou hodinu nestihla zmizet. Na polích u Starých Ždánic a Plchu však nenacházím zhola nic, a tak se vydávám na písníky Oplatil procvičit pozorování vrubozobých. A to se vyplácí.

Husa velká (Anser anser) s bílým límcem K93, límcována letos v červnu poblíž Neziderského jezera.

Na Oplatilu I sedí hejno 130 hus velkých, mezi nimi jsou dvě běločelky, jinak je na hladině docela klid, mezi kachnami divokými jsou tři hvízdáci a stranou se drží dvě potápky roháči. Na stromech na ostrůvku se dají podle bílého zbarvení větví očekávat kormoráni a také tady jsou hned v několika desítkách kusů. Oplatil II je ale podstatně zajímavější. Mezi bezmála třemi sty lyskami se motá něco přes čtyři desítky kopřivek. V hejnu kachen divokých se pak překvapivě nenápadně objevuje samec ostralky štíhlé a několik hvízdáků. Je tu i několik desítek poláků velkých a chocholaček a …vidím morčáka malého! Nejdříve to vypadá, že je tu jeden pták, co se divoce potápí, po chvíli se ale vynořují dva najednou. Jde o samice. Malé energické potápivé kachny s bílými tvářemi, hnědou hlavou a šedým tělem patří mezi mé velké oblíbence. Škoda, že nepřivedly i nějakého samečka. Znovu potkávám birderský pár, se kterým jsem se setkal u hoholky. Shodujeme se na labutím neúspěchu v polích a předáváme si pro jistotu telefonní čísla, kdyby někdo z nás něco našel.

Morčáci malí (Mergellus albelus) na Oplatilu.

Pokračuji k jezeru Hrádek, kde plave několik roháčů, jinak ale nic. Na ostrůvku Oplatilu I ještě vidím sedm husic nilských a po cestě připisuji běžnější druhy, například stráčka a jednu pěvušku modrou. Po cestě zpět k autu potkávám dvojici pozorovatelů ze Svitav (resp. z okolí Svitav), jejich jména jsou mi dobře známa, ale doposud jsme se osobně nesetkali. Také si předáváme telefonický kontakt, protože i s nimi se shodujeme na tom, že na proklamovaných místech v polích není ani brko. Tahle strategie se už brzy má ukázat jako velmi osvícená.

Autem se ještě přesouvám pro jistotu k poslednímu z oplatilských písníků, který je nápaditě nazýván „Jezero“. Je tu nával rybářů, ale na hladině jsou i nějací ptáci včetně několika desítek chocholaček a čtyř roháčů. Nechci se tu moc zdržovat, a tak dám zavděk místu s poměrně omezeným výhledem. Jedna z „chocholaček“ mi přijde spíš jako kaholka. Skrz větve můžu jisté určení rovnou vzdát, přemisťuji se proto do otevřenějšího terénu. Rázem se ocitám mezi několika rybáři, kteří si povídají oplzlé historky, z nichž zachytávám jen útržky. Hledám mezi poláky podezřelého ptáka, když jeden z rybářů nahazuje obří krmítko přímo směrem k hejnu. Ptáci přirozeně reagují odletem. „Sakra,“ šeptám si potichu pro sebe. Ptáci si ale naštěstí celkem rychle sedají a rázem mezi nimi rozeznávám několik větších siluet, které jsou při trochu zvýšené pozornosti zřetelně odlišné od ostatní. U všech navíc zazáří výrazné bílé skvrny za zobákem. Bingo! Pětice poláků kaholek. Jsou sice dost daleko, ale ve stativáku Meopta S2 je vidím docela dobře a daří se i mizerná, leč dostatečná, dokumentace telefonem přes dalekohled. Na Oplatilu se mi podařilo pozorovat za necelé dvě hodiny 43 druhů ptáků, což je v tuhle roční dobu docela hezké číslo.

Čtveřice kaholek (Aythya marila) na Oplatilu.

Je sice teprve jedna hodina odpoledne, ale vzhledem k tomu, že je právě druhý nejkratší den v roce, je na místě vymyslet chytře plán na zbytek odpoledne. Rád bych pokud možno stihl prohledat místa, kde by mohly být labutě malé a zároveň po cestě zpět zkontroloval, jak se daří husám na Žehuni. Po chvilce rozvažování se vypravuji k Bohdanečskému rybníku, protože mám pocit, že tam někdo hledanou trojici labutí onehdy viděl.

Cestu na Bohdanečskou pozorovatelnu beru šmahem. Je tu spousta výletníků a dost mě překvapuje, že je úplně vypálené rákosí na straně pozorovatelny. Na rybníku, který je na nízké vodě, je ale jen jedna labuť (samozřejmě velká) a po jedné volavce popelavé a bílé. Nad lesíkem rychle proletuje mladý mořák. Celkem rychle se vracím k autu.

Nelehké rozhodnutí, jestli se jet sám přesvědčit, zda jsou labutě už na své oblíbené pastvě, nebo jet prozkoumat nějaké další vodní plochy v okolí a čekat na případný telefonát, nakonec řeším cestou první alternativy. Hned po prvním odbočení vidím na poli s řepkou sedět asi dvě desítky labutí. Brzdím u nich, abych se přesvědčil, jestli mezi nimi není hledaná skupinka. Už jsem dnes jedno takové hejno prohlédl bez úspěchu. Přikládám binokulár k očím a málem mi vystřelují z důlků. Tak tady jsou! 

Tojice labutí malých (Cygnus columbianus) na řepkovém poli u Bohdanečského rybníka.

Vzdušnou čarou asi pět kilometrů od míst, kde je v poslední době pozorovali jiní ptáčkaři. No ale co teď. Odstavuji auto na blikačkách co nejvíc ke straně a když se přesvědčuji, že nejsem nebezpečím pro plynulý provoz, vytahuji svýma roztřesenýma rukama fotoaparát. Krkolomně se mi daří otevřeným okénkem vystrčit objektiv a dělám nejprve mizernou dokumentaci, postupně se mi ale daří dělat fotky lepší, než jsem si kdy pomyslel. Ptáci se v klidu pasou, zřejmě si mě vůbec nevšímají, jen když kolem projíždí cyklista, tak zvedají hlavy do pozoru. Vedle labutí velkých nevypadají z takhle bezprostřední blízkosti o tolik menší, než jsem si představoval, i když rozdíl je samozřejmě markantní. Jejich trojúhelníkovitý zobák má žlutý kořen, jinak je černý. Svojí kompaktností připomínají spíš velkou husu než malou labuť. Všichni tři jedinci jsou velmi aktivní a cpou se listy řepky. Labutě si každou chvíli odfrkávají a jak se ozývá každou chvíli nějaká, je těžké odlišit, jestli se neozývá nějaká ze sledovaných severských krásek.

Při blízkém setkání s těmito seveřankami se mi tajil dech.

Když si pořádně prohlédnu labutě, vytahuji telefon a dávám vědět ostatním birderům zprávou s GPS lokací. Po několika dalších minutách se přesouvám s autem dál od hejna, tak abych na něj dobře viděl, ale zároveň jsem stál zcela mimo vozovku. Prohlížím si je ještě notnou chvíli a až když mě zebou všechny končetiny od mírného, ale studeného větru, sbírám se na poslední přesun dne. Než ale hejno zcela opustím, ještě se u nich krátce zastavuji. Tenhle den se opravdu se vším všudy vydařil a nic na tom nezměnil ani fakt, že husy na Žehuni byly tak daleko, že byly stěží „čitelné“.  Někdy se štěstí prostě usmívá…

Pozorování hejna labutí, ve kterém jsou i tři labutě malé u Bohdanečského rybníka.

7 komentářů:

  1. Krásné fotky, krásné labutě, krásný článek... :) Libor Sch.

    OdpovědětSmazat
  2. Odpovědi
    1. Krasne i kdyz jsem na louce a ne u vody libi se me jak to vidis a citis ;)

      Smazat
  3. Pěkný článek Honzo! Bývá tu i více vodních druhů ptáků (spíš leden-únor) a vylepšit tvé dojmy mohli třeba i jeřábi, ale i tak sis to u nás na východě Čech určitě užil. Ještě jednou díky za zprávu k labutím m. Na tohle místo jsem i já myslel, že bychom ho měli v neděli zkontrolovat, protože při našem předchozím neúspěšném pátrání tady labutě (velké) byly taky. Zdraví Jirka Mach

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc Jirko, byl to nádherný den, více jsem ani nepotřeboval. Tady u nás na východě Prahy je na všech rybnících dohromady aktuálně jen mizivý zlomek počtu, který byl i takhle na samotném Oplatilu II. Podařené twitche dojmy ještě zvýšily, není to zdaleka pravidlem, že i když vím, že tam pták byl (nebo je), vždy se podaří ho vidět. O tom bychom mohli jistě oba vyprávět.
      Jsem rád, že jsem mohl alespoň trochu pomoci s nalezením labutí.
      Srdečně,
      H.

      Smazat